zpět

---

Ateliér a momentky z práce

Filmové klapky

Bronzové plastiky

Výstavy přátel v mém ateliéru

Výstavy společné a samostatné

Realizace v architektuře

Křížová cesta a její realizace

Životopis a jiné zbytečnosti

---

 

Životopis

Psal jsem ho za ta léta už mnohokrát, obvykle přizpůsobený poptávce. Již jako malý chlapec jsem se tedy zúčastňoval soutěží výtvarných či technických, ovšem původ jsem zapřít nemohl. Cejch syna úspěšného otce jsem nesmazal. A tak mne učil táta, a jeho - rovněž zatracení - kamarádi. Učil jsem se točit na hrnčířském kruhu, rozumět glazurám, pecím, pálení, přípravě hlíny a spoustě dalších věcí. To bylo řemeslo, a na vysoké úrovni. Táta byl keramik, to on založil v Litomyšli dílnu, kde zavedl malovanou keramiku. Byla to keramika v přírodním tónu hlíny, malovaná podglazurními barvami a přelitá průhlednou glazurou. Taková se do té doby v Litomyšli nedělala a otec ji měl rád. Ale modelovali u něho i profesoři a studenti z pražské UMPRUM, Hladík, Simota a další. A syn nekráčel ve šlépějích otce.

Začal jsem dělat keramiku jinou, po svém. A sám - inu, taková byla doba. Učili mne mistři z nejlepších, knihy. První výstavu jsem uspořádal 68. roce. Pak jsem se obrátil na tehdejší Český fond výtvarných umění a začal s ním spolupracovat. Později jsem se stal i členem, keramika celkem nikomu nevadila. Protože od keramiky se angažovanost (rozuměj politická) jaksi přece neočekávala, mohl jsem vystavovat v Galeriích Díla v celé republice, podařilo se i několik výstav zahraničních, byly i realizace v architektuře. A situace se normalizovala, usadila,vyhlídky na změnu žádné. Šťastný zlom nastal v 89. roce. Založil jsem Atelier DUKE Bohemia, který tvoří interiérovou keramiku podle mých návrhů. Já jsem tím získal fantastickou věc - čas na plastiky, které jsem do té doby mohl dělat jen málokdy. Dělal jsem cyklus 14 plastik, KŘÍŽOVOU CESTU. Je to nejkrásnější zakázka mého života.Nyní zbývá tento cyklus plastik osadit do zdi kostela a doufat, že bude pochopen. Dokončil jsem již druhou plastiku pro Hotel Zlatá hvězda v Litomyšli, obě jsou inspirované Smetanovou hudbou. A také jsem přešel na ryby, dělám totiž plastiku pro Rybářství v Litomyšli. To je zase jiné téma, příroda, voda.
Začátkem léta jsem dostal nabídku na stálou expozici v zámeckých sklepích litomyšlského zámku, kde má již několik let svoji expozici vynikající sochař Olbram Zoubek. Bylo pro mne velkým uznáním tuto nabídku využít, zvláště když nabídka byla uznána i od Olbrama Zoubka.
V týdnu od 20. do 26. srpna letošního (2004) roku jsme konečně instalovali křížovou cestu. Deset let trvala stavba kostelíka od položení základního kamene do jeho slavnostního vysvěcení. Nejkrásnějším uznáním mé práce se stalo poděkování a uznání biskupa královéhradecké diecéze Dominika Duky.
Rok 2005 mi zatím přinesl účast na mezinárodní výstavě v Uralském Permu, kde moje plastika Kráska a zvíře získala největší ohlas. A v současnosti se věnuji volné tvorbě, ale ještě více velkým zakázkovým plastikám. A už je zas o rok víc, a tak jsem opět dělal filmovou klapku na Zlínský filmový festival. Moje letošní klapka, rok 2015, byla vydražena za nejvyšší cenu v historii klapek.
V roce 2009 jsem začal spolupracovat s Rehabilitačním ústavem v Brandýse nad Orlicí, a je to spolupráce krásná, mohu modelovat velké plastiky, i malé, pro radost.

Jsem členem Unie výtvarných umělců ČR, místopředsedou Unie výtvarných umělců v Hradci Králové, a členem Sdružení výtvarných umělců-keramiků ČR.

TOLIK PRAVÍ OFICIÁLNÍ ŽIVOTOPIS.
JENŽE SUCHÁ  JE TEORIE A BOHATÝ STROM ŽIVOTA.
TAK SE PODÍVEJTE:

Jak jsem dělal velkou figuru
Zemřel Olbram Zoubek, zůstal jen pan Odstrčil, kdo dělá větší bronzy. A tak naše Alena, jinak majitelka tří galerií, chtěla velkou figuru. Proč ne. Jenže pec je vysoká jen jeden metr, což sice normálně stačí, ale takhle ... Tak dál. ono by to stejně nešlo udělat vcelku. A teď, jak má být vysoká. 180 cm. To je moc. Takže po částech. Návrh nakreslený byl, a tak mi pomáhala manželka udělat nějakou počítačovou představu. A tak jsme seděli před počítačem, a já jsem jen říkal - takhle ne, to se nevejde do pece. To ne, to se zhroutí vlastní vahou. To taky ne. Ne. Ne. Manželka dělala nemožné, ale něco z toho přece jen bylo. Takže figura bude ze tří dílů, bude se dělit takhle, no, zkusím to. Jenže ouvej. Tělo figury je přece jen moc vysoké, když to spojím, tak to prostě spadne. A začíná se znova. Už jsem chytřejší, každý díl nechám zaschnout, tím se zpevní. Jo, zpevní. Jenže ono to schne tak jako všechno, jenže teď vadí, že jsou díly nahoře sušší. To musí být stejné. A tak začalo převracení, zabalování do igelitu, a po několika hodinách znovu. Ale seschlo se to nakonec stejně, a mohl jsem to složit dohromady. Jo, teď měly múzy dovolenou. Ale ta jim skončila, když jsem začal modelovat. To je práce, pro kterou to dělám, hlína se ochotně podvoluje mým ideám. A pak zase řemeslo. Celé to musí uschnout, přijdou retuše, zalepit praskliny, které se přece jen objevily, a zase to hlídat, aby to schlo rovnoměrně, A konečně to uschlo. A může to, po částech, do pece. A je to tady. Hlavní kus je o jeden centimetr vyšší, špatně jsem spočítal seschnutí hlíny při sušení. Tak co s tím. Zkrátit to nejde nikde bez porušení figury. Ale kdyby se to ... Vešlo se to. A zase to byla manželka, která mi nastavila program pece podle toho, jak jsem si to představoval. A dva dny čekat. Nechám pec zchladnout pomalu, otevřu později než obvykle, to pro jistotu. Pec jsem, opět pro jistotu, otevřel sám. Totiž - žena při otevírání pece přináší smůlu. Asi i předkové s napětím očekávali, co z té pece vlastně vyleze. A vylezla. Celá, krásná, bez jediné prasklinky. A to je konec. Vlastně není. Musí se ještě dopravit do bronzárny. Jak, čím? Aby se ani kousek neodlomil? je pálená na nižší teplotu, aby se tak nesrazila, a tak je křehká. A tak jsem vyrobil bednu, vlastně to vypadalo jako rakev, když jsem ji ještě obložil molitany, aby se nemohla pohnout. Teď už to není na mě. A pak jsme ji přivezli z bronzárny. Taky po kouskách, i oni mají pec jen jeden metr. Sestavil jsem ji v ateliéru. To byla chyba. Je těžká, a přenést ji těch pár metrů do galerie nebylo reálné. Zvláště po schodech. A tak znova, na kusy, a sestavit v galerii. Je to Marie, stojí tam a dívá se kolem sebe.

Jak jsem dělal filmovou klapku 2019

 

Nápad jsem měl vymyšlený už loni, bude to HADÍ KRÁL. Jednoho jsem už dělal, jenže ten byl velký asi metr. Klapka je malá.
Dobře, had je dlouhý, vlastně kulatá trubka s hlavou. A bude mít šupiny, přívětivý pohled a zlatou korunku. To byla teorie. Několik dnů jsem rovnal a stáčel toho hada, a pořád vypadal jak vinná klobása. Ani ta poměrně pracná hlava to nespravila, byla to porážka na celé čáře.
Když ne had, tak drak. Prostě se mi tahle havěť líbí a občas ji udělám. Tenhle drak bude mít hlavu a drápy, a bude držet zlatou kouli.
 

Tak tohle byla představa. A tak jsem udělal hezkou šupinatou hlavu, s velkýma očima, křídla a taky tlapu s drápy. A sestavil jsem to.

Tedy, nebylo to ono. Vypadalo to spíš jako žába křížená nevím s čím, ale drak to nebyl ani náhodou. Ani zlatá koule to nespravila. Nevzdal jsem se. Termín se blížil, a nápad žádný. A tak další hlava, a další, další - no konec. Nešlo to. Dva dny jsem dumal, co s tím, a už jsem byl rozhodnutý letos klapku nedělat.

A pak přece, bude tam kouzelný prsten. Jenže kdo měl kouzelný prsten? Napadl nás, tedy celou rodinu, jen Rumburak. A to bylo hloupé. Ale prstýnek by mohl být ….

Zkusil jsem to. Nebylo to ještě dobré, ale chyby to zas tak velké nemělo. Jenže to byl pořád jenom prstýnek. Večery jsme trávili vzpomínáním na pohádky - až jednou - no přece víla! Ano, víla, a vlasy bude mít jako vodu. To už šlo.

A tak jsem udělal prstýnek už na čisto, vílu s vlasy jako řeka a bílou mušlí s perlou, aby se mohla zdobit.

A tohle je výsledek. Prstýnek je zdobený listy a květinami, je přece z jezera.
Ano, je to  PRSTEN JEZERNÍ PANÍ

A teď už dělám jen bedničku, ve které pojede do Zlína, ale před tím ještě na další výstavy.

 

Prší, a tak ještě jedna vzpomínka.

Kamarád postavil chatu, a v ní docela hezký krb. A protože je duší tramp, chtěl nad krb dát indiánské měsíce. Byl to dobrý kamarád, tak jsme se do toho dali. Já j sem modeloval, manželka dělala to správné westernové písmo. Trvalo nám to déle, než jsme plánovali, ale podařilo se. Byl léto, sluníčko, krásný den. A protože hlína schne nejlíp na sluníčku při mírném větříku, dali jsme všechny právě dokončené měsíce sušit na zahradu. A sami jsme se vrátili do ateliéru, jak jsme honosně říkali boudě, ve které jsme pracovali. Okno měla jen jedno, a to vedlo pod keře vzrostlých lískových oříšků. A tak jsme si povídali, poslouchali rádio, a měli radost z dokončené práce.
V tom zahřmělo.
Hned nám nedošlo, co to znamená. Když jsme vyběhli ven, a opravdu rychle vyběhli, z právě dokončených měsíců byly na prkně jen úhledné hromádky hlíny. Bylo to k pláči. Nové jsme už nedělali, a kamarád má na krbu volné místo dodnes
 

Jak se modeloval STROM

 

Jak vznikaly hodiny INFINITY pro Rehabilitační ústav v Brandýse nad Orlicí        30.6.2017

Infinity – nekonečná smyčka, Indie, jóga, královský had – kobra. A modrá, barva nekonečné oblohy. To byl první motiv.

Hodiny budou instalovány do dost velké tělocvičny, musí mít tedy odpovídající velikost. To byla práce, která se z fotografií dělala na PC. Ideální velikost byl
kruh o průměru 120cm.

Potom bylo nutné najít kobru – tedy fotografii. Nebylo to tak jednoduché, ale nakonec se krásná hlava kobry královské našla. Budu to hodiny, tak číselník. Byla jich dlouhá řada, než zůstal ten správný. Přes číselník se obtáčí hlava kobry a přechází do smyčky. To byl základ.

Jenže základ stále na papíře. Pro realizaci bylo nutné respektovat velikost pece, a především možnosti hlíny, seschnutí, smrštění při výpalu, a samozřejmě i její deformace. Plastika musí být z menších dílů, které na sebe budou navazovat. A také to celé musí být schopno instalace v tělocvičně.

Nejsnáze šel udělat číselník. Je to vypouklý kruh s číslicemi. Pak smyčky – těch je na hodinách hodně, celý kruh je smyčkami vyplněn. A hlava kobry, šupiny, krásné oči a přívětivý, klidný výraz.

Vypadalo to hezky. A schlo to. A zmenšovalo se to. Mezi smyčkami byla volná místa. Bylo nutné smyčky přerovnat a doplnit. Pak ještě dvakrát.

Konečně přišel čas prvního výpalu. Kobra vyšla z pece krásná a neporušená, ani číselník se nezdeformoval.

Modrá engoba, kterou jsou hodiny přelity, byla poněkud jednotvárná, a tak j sou smyčky doplněny o světle modrou, která se ve výsledku jeví jako stínování. Kobra je doplněna lesklou glazurou a stříbrnýma očima, i číselník má stříbrné číslice.

Celá plastika je kvůli instalaci umístěna na světlomodrém kruhu. Hodiny jsou instalovány nade dveřmi, viditelné z celé tělocvičny a svým klidem ovlivňují celý prostor.

Džínová engoba                                                              11. červen 2017

Džínovou engobu kupuji hotovou, ale aby měla tu správnou džínovou barvu, ještě do ní přidávám další suroviny. Mám hotové velké vázy, a tak jsem si na ně chystal novou engobu. Dal jsem si tedy suroviny do třecí misky, a protože to bylo na dlouho, a protože venku bylo nádherně, šel jsem na terasu na sluníčko. A jak tak usilovně roztírám přesně odvážené suroviny, přeletěla nade mnou hrdlička. A vypustila - no. Přesně do třecí misky. V rozetřených surovinách se ten plískanec začal rychle rozpouštět, a tak jsem to začal vyhazovat, nejdřív s ohledem na přesně odvážené suroviny, pak už jakkoliv. Zkouška engoby je v peci, tak zítra uvidím, jakou barvu tomu hrdlička přidala.

2014

Tak letos žijeme naplno od samého začátku. Tak nejdřív jsem dokončil a instaloval plastiku MÁ VLAST opět do Hotelu Zlatá hvězda, na video se podívejte ZDE. Ještě to nebylo ani hotové a dostal jsem zakázku do Rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí. Tam bude plastika na pětimetrové stěně. Mezi to se vešla filmová klapka do Zlína, ale už jsem nestihl výstavu v pražské AD Galerii. Škoda, v Praze jsem vystavoval už hodě dávno. A naše mladá rodina má opět novu galerii, tentokrát je to Galerie BARBARA v Hradci Králové.
 

Dnes, 7.prosince 2013 jsme pálili poslední předvánoční pec. A pak měl být klid, věnovat se novým originálům, podívat se do předvánoční Prahy, zajet na chatu nakrmit myši - plány jsou jedna věc, skutečnost se ukázala jiná. Pec stávkuje. Nechtěla teplotu zvednout víc, než 1000 stupňů, a to je málo.
....   
Takhle nějak vypadá pec zezadu, a jen jeden člověk tomu rozumí. Jenže pec má velkou konkurenci - paní tohoto odborníka chtěla využít dnešek k výběru kabátu, a to je silná konkurence! Ale nakonec to dopadá dobře. Odborník je zde, a po pěti hodinách pec zase funguje.
Taková mrňavá součástka, velká jako krabička sirek!

     Galerie   
Máme asi málo starostí. Ale ono to vyplynulo všechno tak nějak mimo nás. Olbram Zoubek začal marodit, a tak jeho žena na konci roku 2011 rozhodla, že dál Galerii de Lara provozovat nebude. No a co s ní? Litomyšl je malá, a tak vlastně jen Dudychovi měli zájem na její další existenci. Mě se to přímo netýká, galerii mají mladí, ale přece jen to chtělo tu a tam poradit ...  A taky nějaká ta výstava, prostě práce bylo dost. Za ten rok a půl, co galerii vede Alena Dudychová, snacha, se všechno uklidnilo a usadilo.
A stalo se - v Praze skončila Galerie Alfa, majitel odešel do důchodu. Co s galerií? Už to vypadalo, že místo galerie tam bude další zlatnictví, lahůdky či něco podobného, čeho je na Uhelném trhu už i tak přecpáno. A tak se přihlásili Dudychovi, že by tu galerii vedli. Město bylo osvícené a dalo přednost kultuře, no a tak máme v Praze 1, na Uhelném trhu AD Galerii. Tady byly úpravy větší, ale ještě během posledních prázdninových dnů se všechno vyřešilo, a 2. září 2013 se galerie otevřela. Obrovská galerie, 160 m2 výstavní plochy, a spousty autorů a jejich věcí. Ani tohle se mne přímo netýká, naštěstí. Naplno v tom lítá Alena. Inu - co si vybrala...
A má to ještě jeden důsledek. Náš vnuk, takto kuchař s ekonomickou nástavbou pověsil zástěru na hřebík a je z něho galerista. A musím říct, že si školu vybral dobře. Při vernisážích připraví naprosto profesionální pohoštění, a ekonomie se mu hodí víc, než tušil. Nějaký ten umělecký gen v něm je také, takže umí nejen krásně aranžovat, ale hlavně vybírat věci od výtvarníků. On je totiž už čtvrtá generace, která se zabývá kumštem.

SILVESTR
Vánoce nám proběhly podle pravidel. Večeře v 5 hodin, teoreticky ve chvíli rozsvícení první hvězdy. Dárky donesl Ježíšek, my jsme se zmohli leda na měkáče nebo nádobí. A pak jsme si povídali - ničím nerušená idylka.
Uběhlo pár dní, a máme tu Silvestra. K večeři houbový guláš, na zakousnutí příšerní fialoví hlavonožci, uzené a tlačenka. A samozřejmě výzdoba. Stromeček zmizel, místo něj jsou v pokoji natahány řetězy, a na ně pověšené lampiony (reptání: a co když to chytne? No a, bude švanda). Venku svítí rozzářený jilm (jehličnan není k dispozici) a jinak klid. Před bouří, dalo by se říct. U dveří leží obrovská stěhovací taška plná střeliva. Ale klid, je večeře, povídá se, jen občas někde vyletí raketa, na kterou se musí u nás samozřejmě reagovat. Lampiony už několikrát dohořely a dostaly nové svíčky, čas utíká a stěhujeme se na zahradu. Pes je zavřený v ložnici a zuří. Knírač, kdybychom ho pustili ven, rakety nám ukradne. Takhle je klid. rány se už ozývají ze všech stran, v našem městě bylo a je pyromanů vždycky dostatek. Náš ohňostroj je velkolepý. HOŘÍ! Nezájem. Hoří, doma hoří! No jo. Počkej. Tak se tam podívej! ... Ano hoří. Jediný lampion, který vydržel svítit celý večer, roztavil silonovou šňůru řetězu, spadl na židličku, další kusy na radiátor, na kytku a do misky - samozřejmě plastové. Chvíli to hořelo, pak jen doutnalo a páchlo. A všude po tom zůstalo něco, něco černého, matlavého páchnoucího a na nůž při čištění se lepícího. Jen solidní kulatá svíčka přežila všechno bez pohromy a klidně si pod židličkou hořela dál.

NA BAŽINĚ

 Když se chce dělat keramika,
 
jsou zapotřebí dvě věci. Hlína a glazury. To druhé bylo celkem bez problémů. V místní provozovně, dříve patřící tchánovi, jsme si mohli koupit glazury, ještě ty staré, co jim po tchánovi zbyly.
 Jinak to bylo s hlínou. Tchán znal různá naleziště hlín, a tak jsme s ním jezdili po okolí a hledali zapomenuté hliníky. Byly to krásné hlíny, plastické a příjemné. Hlína, často i s kořínky a žížalami, se nejdřív musí zpracovat na hladkou hlínu modelovací. Byla to romantika. Do džberu se dala hlína, zalila vodou a nechala rozmočit. Na zahradě, mezi kvetoucími pampeliškami. Pak se hlína rozmíchala, přecedila a vysušila na sádrových deskách. Jenže jí bylo málo. Na přípravu hlíny je nejlepší míchačka. Ta na beton. Do ní se dají oblázky, které hlínu rozemelou na jemnou kaši. Stalo se. Míchačku jsme naplnili hlínou, zalili vodou a přidali pečlivě vybrané oblázky. Zapnuli a čekali. Hlína se míchala, oblázky rachotily na celou ulici. A postupně utichaly. Hmota uvnitř ale nehoustla, dokonce se zdálo, že se voda čistí. A tak jsme ji vylili. Pohled do míchačky byl zajímavý. Kolem stěn byl asi dvaceticentimetrový krunýř upěchované hlíny, proložený oblázky. Optimisticky jsme vzali lopatku, jako že hlínu vybereme. Lopatka zůstala zapíchnutá v hlíně a nešla vytáhnout. Ani motyčka. No nic, vzali jsme si rukavice a šli na to. Rukavice tam zůstaly taky. Měli jsme pokušení míchačku odvézt někam na smeťák, ale byla půjčená. Dobývali jsme hlínu holýma rukama, nehty olámané těmi pitomými oblázky. Ale zvítězili jsme. Později jsme do míchačky dávali jen malé množství hlíny bez oblázků.Tehdy byla poblíž térárna, která jako odpad měla sudy od asfaltu. Přesně pro nás. Hlínu jsme tedy cedili do sudů, navrchu převázali jako obří zavařeninu a nechali přes zimu přemrznout. Hlína se tak proměnila na tuhé, snadno zpracovatelné kostičky. Mrzlo pravidelně, problémy nebyly. Téměř nebyly. Jednou totiž nemrzlo. Z hlíny byla na jaře nepoužitelná břečka. Na sušení na sádře jí bylo moc. Doslechli jsme se, že se dobře suší hlína na cihlách. Zajásali jsme a postavili z cihel desku, na ni položili látku, aby se hlína neumazala. A čekali jsme. Den, dva, týden ... Hlína tuhla, ale pomaloučku. Mezitím do ní lísky vysypaly pyl, pak spadaly celé jehnědy, nějaký hmyz, prošly se kočky, slepice, pes - nebylo to ideální. Térárna skončila, sudy nebyly. A manžel dostal geniální nápad. Korby. Dvě vyřazené korby z nákladních tatrovek. Na šrotovišti ve vedlejším městě je měli. byl trochu problém je převézt na autě menším než tatrovka. Byl problém dostat je na zahradu bez vjezdu. Nakonec pomohl kamarád a autojeřábem. A my měli po starostech. No, měli. Korby byly rezavé a potřebovaly natřít asfaltem. A tak jsme na zahradě topili pod hrncem s asfaltem. Občas to chytlo, někdy zapršelo. Měli jsme i nový vynález na zpracování hlíny, něco jako ponorný mixér. Šlo to rychle, ale romantika pomalu končila. Hlína se zpracovávala v létě, v plavkách. Jen občas vrtule vyhodila trochu břečky a chudáka, který stál poblíž, nahodila od vlasů celého. Neobešlo se to zpravidla bez "rovnoprávnosti" a druhý byl polit velice cíleně.Pak přišla nová doba, a o tom zas příště.

A přišla nová doba. Výrobců keramické hmoty bylo na výběr. I my jsme přešli na hlínu profesionálně zpracovanou. Korby začaly překážet. Firmy byly na všechno, i na zpracování šrotu. Přijeli, šrot rozřezali a odvezli. A tak přijeli i k nám. Optimisticky, s dobrou náladou. Pak uviděli korby. Vyasfaltované. Úsměv zamrzl, chtěli to vzdát. Nevím, kde se v nás vzalo tolik výmluvnosti, ale zůstali. Korby rozřezali mezi plameny z asfaltu a v dusivém dýmu. Omámení a napůl udušení ani nechtěli honorář.A my byli definitivně v kapitalizmu.

 Platit za dovoz hlíny z cihelen se začalo prodražovat.Vyskytla se ale náhrada. Rybářství prodávalo škodovku valník. Moc síly neměla, do kopce vzdychala, ale hlínu dovezla. Říkali jsme jí hrdě KAMIÓN. Byli jsme samostatní a s potěšením jsme zpracovávali hlínu dovezenou vlastním autem. jenže začaly reklamace. Vracela se nám keramika, ze které vystřelovaly kousky glazury, a uvnitř v dolíčku zůstávala bílá tečka. Postrach keramiků, vápenec. Pátrali jsme, odkud se to vzalo. Nikde nic. Až - kamión. Rybáři vápnili rybníky. Ne že bychom kamion nemyli. Ano, a důkladně. Dokonce i vyschlou rybu jsme našli, kdesi na podvozku. Jenže vápna stačí troška. Přivezli jsme novou hlínu a chtěli začít znova. Jenže - než jsme mohli novou hlínu udělat, museli jsme se zbavit staré. A my měli připravenou hlínu na celý rok. Takže vyvstal problém. KAM S NÍ? Na smeťák ji - nevím proč - nechtěli. Nezbylo, než ji vozit v autě a usypávat tam, kde už byl nějaký nepořádek. Nebylo to snadné. Tedy nepořádku bylo kolem silnic dost, ale i v místech nejopuštěnějších se pravidelně někdo objevil, a my jako psanci zase jeli dál ....
                                                                                                                                                                                               8.února

Paříž, Paříž!

 

V březnu jsme byli v Praze navázat kontakt s ART CENTREM, tehdy jedinou organizací, přes kterou byl možný export. Několik věcí si vzali - a po létech je už nikdy nenašli.
Chystá se samostatná výstava v Hradci Králové a skupinová v České Třebové, Jirka navíc chodí do parašutistického kroužku, protože tohle ještě nezkusil a má moc fádní život. Já zatím pořádám dotazníkové orgie. Během jednoho měsíce tři dotazníky a čtyři životopisy. Každý jiný, pochopitelně, zaměřený na tu kterou událost. A ještě mě čeká nejmíň jeden na výstavu do Hradce a pravděpodobně další i do České Třebové.
Přípravy na hradeckou výstavu jsou v plném proudu. Několik pecí jsme vypálili dobře, další byla spálená, další nedopálená. Vrchol byl dnes, když se NĚCO stalo, jen sám pánbůh ví, co to bylo, že přestalo měření fungovat úplně, ale pec se pálila dlouho, hodně dlouho. No nic, pozítří uvidíme.
Jirka právě odjel do H.K. odevzdat životopis a domluvit, že na zahájení budou hrát KANTOŘI a recitovat herečka Míla Koubová. Bude to revoluce ve vernisážích, když tam bude normální muzika a ne jen fidlání na housle žáků ze školy. Takže zas je problém jen se mnou. Loňské šaty se mi beznadějně srazily a letošní nejsou. Vernisáž se povážlivě blíží a já musím do pozítří ušít šaty, abych tam nemusela jít jako akt.
A byla výstava. Úspěch velký, prodána takřka hned. Hodně lidí přišlo jen proto, aby se podívali na ty Dudychy, co tak rejžují prachy (doslova, odposlechnuto). Samozřejmě hráli Kantoři, recitovala Míla, a protože zahájení bylo vskutku originální, začaly během recitace padat se zdí jeden reliéf za druhým..........
Inu, i to lepidlo bylo jaksi socialistické.

7.6.78. Je 8 hodin večer.. Jirka se vrátil z Prahy živ a zdráv. Do fondu ho nevzali.
 

A takhle jsme nakupovali. A to jsme měli oficiální objednávku s razítkem!
Byla sedmdesátá léta a my potřebovali glazuru. Když nám nákup konečně úřady povolily, mohli jsme zavolat výrobci, jestli glazuru mají. Neměli. Nevyrábějí ji, protože před časem jí vyrobili dost pro cihlárnu Třebechovice, takže si ji můžeme koupit tam. No dobře. Třebechovice. Glazuru mají. Už dlouho. Tak dlouho, že ji už nemají ani pod střechou. Potřebovali jsme ji, nebylo co řešit. Kamarád šofér to vzal na černo a jelo se. Nejdřív jsme museli do kanceláře zaplatit. Proč to tak je, jsme pochopili hned, jak jsme glazuru uviděli. Sudy rozbité, bez vík, do některých chodili cihláři na velkou - fuj. Postupně jsme našli jsme a naložili ty dva zachovalé sudy, které jsme měli zaplacené a které jsme potřebovali. Glazura pro nás měla cenu další existence. A pak to přišlo.
Na náklaďáku osiřelé dva sudy - a dole jich bylo ještě tolik, i těch zachovalých ... Kamarád napnul síly, naložili jsme plné auto, zamávali vrátnému a jeli. Normálka, pohoda. Nikoho to nezajímalo, nikomu to nechybělo.
Copak v cihelně. Tam byla euforie. Ale doma - každý ten pitomý sud měl metrák, spíš víc. sudy byly nahnilé, glazura se vyhrkala po cestě. Celé odpoledne trvalo, než jsme sudy vykutáleli a provizorně uložili, a dali auto do pořádku. Auto odjelo,  sudy stály opuštěně na zahradě a vyčítaly. Kam s nimi? Jo, byl to majetek, ale ani to se nemá přehánět. Nakonec jich dovnitř boudy přišlo jen několik, ostatní zůstaly stát na zahradě pod stříškou a glazuru jsme postupně přesypávali do sudů uvnitř. Časem jsme zařídili nový ateliér a sudy putovaly do něj. Původně krásný, prostorný a čistý skládek jsme celý zaplnili obrovskými sudy obalenými pavučinami, a protože se zase nevešly, zase jsme volali kamarády a ty metrákové sudy se musely vystrkat na sebe. Jenže netrvalo to dlouho, sklad malý, a tak sudy zase musely ven. Glazura byla kvalitní, 30% olova. Tehdy to nevadilo. Jenže kapitalizmus přinesl nové vyhlášky a glazura byla jedovatá. Kam s těmi proklatými sudy teď? Poslední stěhování - ujala se jich jedna Lidová škola umění. Tam ještě vyhlášky nedošly.
No a teď máme naprosto nezávadné glazury s atestem, perfektní tak, že vycházejí vždycky stejně - a ty krásné efekty, které dokázaly glazury olovnaté, jejich malá jistota, jak to dopadne, kdeže ty nejistoty jsou. Naštěstí nic není tak dokonalé, aby se to nedalo doma upravit.

17.1.1978 byla zahájena samostatná prodejní výstava manželů Dudychových v Pardubické nově otevřené galerii. Úvodní slovo měl mít Dr Řeřucha, ředitel Pardubické galerie. Měl se dostavit i náměstek ministra kultury. Ten neměl čas. Řeřucha se taky nedostavil. Úvodní slovo odkoktala veddoucí prodejny, a v 7 hodin večer telefonoval Řeřucha, omluvil se tím, že právě HRADEC PŘIJAL JIRKU DO FONDU! což bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Kéž by to schválila i Praha.
A tak ani moc nevadilo, že celý honorář za prodanou výstavu padl na nákup glazury, jejíž cena po převodu přes X organizací povážlivě stoupla.
 

To už je rok 1976. Komise teď několikrát řádila, tenhle měsíc jsme tam dali jen čtyři druhy, stejně to nemělo cenu, a to ještě vyhodili hrníčky na kávu, že se některé viklají na podšálcích... Asi nikdy nenakupovali v porcelánu. dokonce socialistickém. Ale přece jen, Jirka bude od září pracovat jen na část úvazku, na pět hodin denně, takže bude víc času.
Zdá se, že se nic nemění, změny a nejistota se staly pravidlem. Ve fondu stále nejsme, a já ani nebudu, nevejdu se do kvót.
A máme slíbenou výstavu v Pardubicích, dokonce na zahájení prodeje v nové galerii. Zatím se otevření galerie odkládá, nejsou dlaždice, beton a další, tehdy, vzácné věci. A tak máme doma kupy keramiky, připravené na výstavu, kterou není kam dát. Ten prasečí chlívek, ve kterém stále pracujeme, je přece jen moc malý.
 

V roce 1975 jsem dostali od ČFVU zakázku. V Hradci se stavěl hotel Černigov, a my tam měli dělat obří květináče, které by rozdělovaly restaurační prostor. Bylo jasné, že u nás se to dělat nedá, a tak jsme se vydali do keramické dílny, kde se na tuto keramiku specializují. Byli jsme tam za pitomce, výtvarníků, kteří mají návrhy a nemají nebo neumí je sami udělat, jezdí po republice hromada. A tak se dívali i na nás. Jenže Jirka jim předvedl krásná tahaná ouška, prubířský kámen keramiků. No, a byl klid, a byli ochotni nám květináče udělat. Dostali výkresy, přímé pokyny, byli to keramici, tak to mělo vyjít. Přijeli jsme se podívat na vzorky. Jak může keramik něco tak zmrzačit je obdivuhodné. Musíme tam zůstat a učit je základní keramické techniky, razítkování, nalepování, rytí, glazování. Zase jedna z mnoha katastrof, které keramiku provázejí. Nakonec květináče byly téměř takové, jaké být měly, no a vzrostlá zeleň také udělala své.
A taky máme výstavu v Královéhradecké prodejně Díla. Úspěšnou po výtvarné i prodejní stránce.
A ještě jedna výborná věc. Jirka bude pracovat na poloviční úvazek.. Jistě, uživili bychom se i bez toho, jenže pak by byl příživník, bez razítka v občance...
 

Rok 1973. Cílem tohoto roku je auto. Hlavní požadavek je velký kufr. A tak tedy budeme vydělávat. Leden je slabý - 822,- Kč. V únoru jdeme výš, 1.472,- korun. Březen nula. Nějak to není ono. Chce to zakázku. Byla by, dělat korbely na pivo. SUVENÝRY! Co se dá dělat, peníze potřebujeme. Naštěstí to dlouho netrvalo a zase pracujeme pro Fond výtvarných umění, pro prodejny Dílo. A taky nám chytla vycpávka v peci. Byly to nervy, bouda dřevěná a na peci měly hnízdo myši. Ze sena. Ne, na umění není ten správný čas. Potřebujeme míchačku na beton, v té půjde míchat hlína.
Jo, míchat hlína. To se musí sehnat valouny, které hlínu míchají a částečně i melou, aby byla jemnější a tvárná. No tak jsme z potoka donesli valouny, naložili je slavnostně do míchačky, přidali vodu a hlínu a celé to zapnuli v očekávání krásného keramického materiálu. Ano, hlína byla jemná, snadno se cedila přes síto, jen zůstal nalepený zbytek v míchačce. Detail. Dáváme do míchačky další várku, nějak ubylo valounů, ale i tak je jich dost pro kvalitní mletí. Do večera valouny nebyly, ale hlína byla pořád krásná. Jen na dně byla stále větší vrstva tuhé nalepené hlíny. A míchačku bylo nutné vyčistit, zítra se bude v přípravě hlíny pokračovat.
Lopatka zůstala zapíchnutá v hlíně.
Motyčka taky.
Takže rukama.
V rukavicích.
Zůstaly v hlíně také. Na řadu přišly holé ruce.
Byla to krásně zpracovaná hlína, Čapek by řekl jíl jak cejn. Ruce se do něj zapíchly a zůstaly tam. Jen po kousíčkách se nechal utrhávat. Jenže mezi tím byly ty pitomé oblázky. Ty se musely rukama podhrabat, jíl kolem nich vytrhat, a pak je odtrhnout od té nepředstavitelné hmoty. Ruce poškrábané, nehty zulámané do krve, střídali jsme se a proklínali znalce zpracovávání keramických hmot, který nám tohle poradil. Ale nakonec přece jen hlínu máme, a protože ji můžeme nechat přes zimu přemrznout, máme ji tak kvalitní, jak od té doby už nikdy.
Problémy s Fondem se utišily, suvenýry už dělat nemusíme, keramika se prodává dobře, takže máme krásné celkem vyrovnané a v rámci možností jisté období.

Únor 1970. Jirkovi umřel táta. Bylo to těžké, teď jsme viděli, kolik drobných, nezbytných věcí je třeba udělat, aby dílna mohla vůbec fungovat. A taky se začala rozpadávat pec. Jirka ji vyboural a udělal o něco větší, 30x33cm. Přišel listopad 1970 a my hrdě uspořádali první výstavu. Výstavu - byla to směsice všeho možného, neurovnaná, neucelená. Na vernisáž přišel jeden člověk, a ten se ptal, kde je ta kapela, co tam bude hrát.
Duben 1971. Začaly se nám zdát naše věci natolik dobré, že jsem jela zase vyzkoušet komisi v Díle. Vzali všechno, a od té doby brali všechno, až na malé výjimky, stále. Zařídili jsme si také výlohu na náměstí, kde jsme vystavovali své nové věci. Stali jsme se známější, ale skutečnou reklamu udělalo až to, že ji kdosi vykradl a policista (tehdy příslušník SNB, taky se říkalo úd SNB) tam stál několik hodin pohotovost. V listopadu 1971 jsme udělali další výstavu, samozřejmě opět v Litomyšli ve Smetanově domě. Na zahájení přišlo dost lidí, ohlas měla dobrý, a lidé, kteří obešli exponáty i zezadu, měli dobrou náladu. Jak by ne, zapomněli jsme tam láhev od vína.
6.června 1972 byla zahájena výstava PŘEHLÍDKA 72, výstava výtvarníků svitavského okresu. Dali jsme tam také několik věcí, figury Rozmarná královna a Smutný princ. Toho vybrala hradecká komise do podobné výstavy krajské jako jediný kus.
16.9.1972. Památné datum. Poprvé jsme pálili glazury ve velké peci, a úspěšně. Takže teď máme v provozu malou i velkou pec. Z přemíry radosti nad pecí jsme umodelovali panáka, 80 cm vysokého. Je to nádherný trpaslík, bude se jmenovat Hodný zahradník. Malér bude, jak ho dopravit do Hradce, a hlavně jak zpátky, když ho nepřijmou! (později prasknul a bylo po starostech.)

Takhle jsme začínali s keramikou:
A byla svatba, družstevně jsme postavili činžovní dům - tehdy vlastnoručně, nastěhovali se, měli dítě a celé to začalo zavánět čekáním na důchod. Začali jsme koketovat s výtvarným uměním. Nejdříve byla doba dřevěná, tedy samorosty, tehdy velmi módní záležitost. Chodili jsme po lese, čistili samorosty, a zjistili, že to není ono. Nastala doba železná. Byt se začal plnit svícny, vázami a podobnými zrůdami z kovu. No, některé nebyl tak špatné, a tak jsem zkusila něco zavézt do královéhradeckého Díla, tehdy Český fond výtvarného umění.Tam byla komise, která přinesená díla posuzovala. A oni kupodivu jednu vázu a svícen přijali. Vázu prodali, svícen - byl to moc velkej krám - nám asi po třech letech vrátilli..
Tou dobou začal dělat železo kdekdo, a tak Jirka přestal. A tehdy si vzpomněl na keramiku. Otec měl kdysi keramickou dílnu, takže příklon ke keramice se jevil normální. Musím se bohužel zmínit o tehdejší pokřivené době, kdy tchánovi keramickou dílnu ukradli a malou keramickou pícku, kterou si potom zbudoval ve sklepě, mu zapečetili. Ale blížilo se Jaro 1968, všechno se zdálo dostávat do normálních kolejí, a tak se Jirka odvážil z pícky strhnout pečeti
Tímto celé začalo. Otec se ujal role učitele. A taky jsme začali stavět keramickou dílnu. No dílnu. Původně to byl prasečí chlívek a nahoře měl seník. Táta tam udělal velký kus práce. A na jaře 1968 byla dílna v provozu. Byl to tehdy krásný rok, a my dostali první zakázku. V Hukvaldech u Ostravy bylo nějaké výročí, a my jsme pro ně dělali upomínkové plakety. Asi tři nebo čtyři druhy, podle Jirkových návrhů. Ale to byl začátek. Další zakázky nebyly.
Já sama jsem nikdy v životě netušila, čim se budu jednou živit. Jsem z rodiny, která má o umění jen velmi mlhavé představy. Od zkušenějších manželek jsem věděla, co mě čeká: 1. on bude dělat svého koníčka, já sedět doma a hádat se. 2. dělat to s ním, mít zajímavou práci, dobré manželství a špatné nervy z přemíry zajímavosti. Udělala jsem to druhé a vyšlo to do puntíku.
Zatím co já hledala smysl života, Jirka modeluje figury, vázy platiky, modeluje špachtlí, učí se. A táta v dílně staví hrnčířský kruh. Dokončil ho v létě 1969 a Jirka se začal učit točit na kruhu. Džbánečky, vázičky, já to jako správná keramická manželka glazuji průhlednou glazurou. Na podzim 1969 přišla další zakázka. Tentokrát kachle do Prahy, bylo jich několik, ale pamatuju se na Pražské Jezulátko. Na něm jsem se rytím do sádry podílela i já. Vlastně od té doby všechna ta rytí do sádry připadla mně.

20.06.2022