zpět



Ateliér
a momentky z práce

Filmové
klapky

Bronzové
plastiky

Výstavy přátel
v mém ateliéru

Výstavy společné
a samostatné

Realizace
v architektuře


Křížová cesta
a její realizace


Životopis
a jiné zbytečnosti

Momentky z instalace Křížové cesty
Prožijte s námi hektický týden, na jehož konci je odměna pro celý život



20.srpen-pátek vyměřování pro nástřik
 
21.srpna-sobota je hotovo,zítra se bude stříkat podklad
     

23.srpna-pondělí se mohly vyvrtat otvory pro hmoždinky a usadit je
 
24.srpna-úterý usazujeme rámy a naměřujeme vnitřní prvky
 
     

rámy se musí sundat, aby se mohly vyvrtat otvory pro hmoždinky
 
25.srpna-středa instalujeme další zastavení.
     

26.srpna-čtvrtek malují se číslice
 
Pro nás hotovo ...
     

... úplně hotovo

          Konečně došlo na instalaci Křížové cesty. Deset let trvala stavba kostela, čtyři roky trvala příprava na tvorbu křížové cesty. Teorie, modely, nové teorie, další modely, a všechno ještě přesnější a ještě přesnější,.Jen přímá gesta rukou se nedala vyzkoušet, alespoň ne všechna. To byla  neznámá.

A teď došlo na instalaci, a já si znovu vybavuju, jak to celé vznikalo.

         Jistě, dole na rámu byly ruce davu, pokřivené nenávistí, naučenou, zmanipulovanou. Zprvu jich ještě nebylo moc, davové šílenství teprve začínalo,. Ježíš-člověk je svázaný a Pilát ukazuje na kříž, Nejen na kříž – i na dav, který si tu krutou popravu žádá. Pilátova ruka je pevná, neosobní. Dělá, co chce dav, hysterický, zmanipulovaný dav. Ruce Člověka jsou napnuté, Bůh ho opustil, je to osamocený, opuštěný člověk, kterého čeká ta nejhorší poprava. Přijímá kříž, ruce stažené předtuchou hrůzy, která ho čeká, Těžký je kříž. Upadl. Dav křičí, představení hrůzy začíná. Člověk má ještě sílu, zvedá se. V davu stojí jeho matka. Setkávají se dva světy, které se  míjejí, už k sobě nemohou. Znám ten pocit. Vyšetřovna StB, můj syn ve vazbě a já na návštěvě. Dva světy – on deptaný, byť psychicky, já živá. Nesměla jsem se ho dotknout, jen z dálky mu poslat lásku, sílu a vědomí, že není sám. Tohle jsme vložili do rukou Mariiných. Tolik její lásky na chvíli utišilo i dav. Křehkému člověku pomáhá Matouš, má silné, upracované, dělnické ruce. A aspoň na chvíli zvedne kříž. Dav je nespokojen, vidí málo násilí.

        Člověk krvácí, slábne. Odvážná žena, Veronika, mu podává roušku na otření obličeje, tak málo stačí, a odsouzený člověk dostává sílu, před kterou se zhypnotizovaný dav zklidňuje. Na chvíli. Člověk padá, dav vidí další přestavení, další násilí. Už to ani nejsou lidské ruce, jsou zmanipulované, mají různý počet prstů, na ničem nezáleží, jen ještě víc krve! Člověk upadl, kříž ho tlačí k zemi, jedna ruka se zarývá do země – ale vstává, dál nese svůj kříž.V davu se objevují ženy, ženy z Jeruzaléma. Pláčí. Kde byly, když Ježíše soudili? Bály se projevit? Teď pláčí, a zbitý, opuštěný člověk jim káže o milosrdenství. Jeruzalémské ženy – pláč a bázeň – proto ty zvednuté malíčky, je v nich přece jen trochu neupřímnosti, nemají sílu Veroniky. A člověk znovu upadl,. Jeho ruce jsou bezvládné, nemá sílu pokračovat. A dav projevuje ty nejhorší vášně, které dokáží lidem vmanipulovat tyrani.

To už nejsou lidé, lidské ruce, to je zlo. A zlo se sápe po člověku, svléká ho a pokládá na kříž.

        Konečně je přibitý, ruce proťaté hřeby za zápěstím, aby dlouho vydržel, aby se šlachy nepřetrhly. A zmučený člověk se dusí, hrudník ve výdechu, jediná šance je vzepřít se na nohou probitých hřebem – ta bolest, znovu klesne, vydechne a hřeby se zaryjí hlouběji do rukou – a dav, ten šílený, hysterický dav má konečně svoji podívanou.

        A najednou – ticho – klid – nicota – smrt. Není bolest, není dav, tělo se uklidnilo a duše může odejít. Je to velký zázrak smrti, konec pozemského utrpení a příchod k Bohu, ke světlu všechno prozařujícímu, všudypřítomnému a svítícímu odnikud. Ta blaženost, zůstat tam, s Ním.

        Je večer, Marie se může konečně dotknout syna, jeho chladných, nehybných rukou. A spolu s ostatními věrnými ho ukládají do hrobu, ruce složené tak, jak jsou stále vidět na Turínském plátně. Ženy ještě oplakávají mrtvého člověka, ale nad mimi již září kříž jako symbol nového světa, ke kterému se již vztahují drobné dětské ručky.

Marie Dudychová