KŘÍŽOVÁ CESTA a její instalace
.....Psal
se rok 1996, když jsem dostal zakázku na Křížovou cestu pro
nový kostelík v Budislavi. Je to krásný kout na začátku
Vysočiny, kde trávíme pravidelně prázdniny, s nádhernými
pískovcovými skalami, borovicemi a vřesem. Celá Budislav
stojí na pískovcových skalách, chalupy se o skály opírají
zády a skalky v zahradách nejsou uměle budované.
U jedné takové skály, na níž rostou pod borovicemi a
břízkami křemenáci s červenými hlavami, stála v té době
nedokončená novostavba kostelíka. Zvláštního půdorysu,
ve tvaru srdce.A co víc - tento tvar kopíroval přesně prostor
ve skále, jen necelý metr od zdi je již nenarušená skála,
na níž kvete vřes. Celé to bylo příliš krásné, příliš
dokonalé.
A tak první reakce byla: Do toho nejdu! Reakce okolí
byla rovněž jednoznačná: Ale ano.
 |
..Bylo
jasné, že nejde o to, ztvárnit téma keramicky. Materiál je
tady podružná záležitost, důležité je téma. Jsem keramik,
znám hlínu a její možnosti, bude to z ní. Ale znova, není
důležitá hlína, důležité je téma.
Křížová cesta - co o ní vím? Vlastně málo. Jak
ji zpodobovali ostatní, a proč? Co má říci současným lidem
- stalo se to přece tak dávno - Proč vůbec? Pochybnosti o
sobě, o všem.
První body: kostelík je malý, křížová cesta bude uvnitř.
Musí být celá, ale nesmí to být zmenšenina! Dobře, když
ne zmenšenina, tedy výřez. Ano, jen tak trochu si připomenout
děj, který prostupuje naši historii, který všichni tak
důvěrně známe. Stačí jen pohlédnout na detail, a už se ve
vlastní fantazii rozvíjí děj, který si každé Velikonoce
připomínáme.
Detail - naše doba je jiná, jsme zvyklí dívat se
na zkratky. Provází nás reklamy, televize, filmy - filmová
políčka - jednotlivé obrazy se spojují do příběhu, ze
kterého vidím jen úryvky ...
Vlastní křížová cesta se odehrává jakoby venku,
za zdí. Do kostela pronikají jen ruce, trpící ruce. A
kříž, ještě ne symbol, ještě je to popravčí nástroj.
Utrpení, které je stále živé, stále znovu prožívané.
Jeho příčinou je zlý, zmanipulovaný dav, nemyslící
vlastním mozkem - nezáleží na tom, kdo dav zmanipuloval, zda
to byla dávná nenávist ke Kristovým myšlenkám, nebo
současné režimy, komunismus, fašismus. Tento zlý,
zmanipulovaný dav se prolíná celou historií, a vždycky
ničí, mučí, zabíjí.
Ale
jde o Křížovou cestu: Zkusil jsem si představit, že jsem
Kristus - člověk, a tu cestu projdu. Nedařilo se. Začalo se
mi o tom zdát, bylo to hrozné. Nedalo se to představit. Ten
strach, ta krev, to nebylo možné. Myslel jsem si, že On
věděl, že je Bůh a že to za určitou dobu bude zase dobré.
Jenže to bylo jinak. Bůh Ho opustil, byl tam obyčejný
zmlácený člověk, čekala Ho hrozná poprava a On to věděl.
To nejde, to se nedá představit. Já to nedokážu - nesu
kříž, mlátí mne - to prostě nejde.
Zkusím být v tom davu. Mě se nestane nic, když si
dám pozor a nevrazím do zbrojnoše - ale bylo to skoro stejné.
Prach, zvláštní vzduch, celé - nedalo se - nešlo po těch
2000 letech se vžít do těch pocitů.
Zbyla třetí varianta. Nezávislý pozorovatel, starý
2000 let. Mě se to nedotkne, bylo to dávno. I tak to bylo
těžké, ale šlo to.
Dělám bílou matnou glazuru, na Budislavi je písek, je to tak
strašně stará legenda, že už jakoby opravdu zbyla jen bílá
kost na písku - jako vybělená kost na poušti - to by se mohlo
hodit, tahle filozofie. Pak jsem zjistil, že vlastně já jsem
dostal celou stěnu, což bylo krásné, ale původně se dělaly
cesty venku, mezi tím se chodilo. A já mám celou stěnu
dlouhou 8 metrů, velikost musí být úměrná prostoru, a tak
to musí na sebe natolik navazovat, že to musí být jedna
plastika. Prostě po příchodu do kostela uvidím osm metrů
dlouhou jednu plastiku, která na první kouknutí musí být
sochařsky dobrá, zvláštní - a to je úplně první
záležitost, která tam musí být. Další záležitost je ta,
že šlo o to, dát tam nějaké konkrétní prvky - nebylo
možné to dělat pouze abstraktně, čím dál víc jsem to
dělal, bylo mi jasné, že to byla obyčejná surová poprava,
že to nejde udělat jen jako filozofie, musí tam být i něco
zlého - a jak jsem tak přemýšlel, utíkaly týdny a měsíce.
 |
Jedna z variant, která mě lákala, bylo vzít to všeobecně, ne jenom jako popravu. Dobře, nahoru dáme dobro, dolů zlo, a jednotlivá zastavení by se nechaly řešit - je to vlastně strašně starý příběh, a já to vím, vím, jak to pokračovalo, a to znamená, že si to mohu přehrávat dopředu a dozadu, kdykoliv si vzpomenu, tak se mi to rozběhne. A tak se mi to začalo jakoby blížit filmovému pásu, filmovým políčkům.
Tak dobře, řekněme, že mám čtrnáct polí, kde si mohu v
duchu jezdit tam a zpátky. Jenže bylo jasné, že se to do
těch políček všechno nevejde. Figury a tak. Ale ten příběh
se odehrává kdykoliv, když si na něj vzpomenu, a kdekoliv.
Kdekoliv. Nejsem tedy vázaný na ten kostel, na tu stěnu, a na
ten příběh taky ne. Nakonec jsem si řekl, že to probíhá
částečně uvnitř, částečně venku, takže všude, jako
bublina, a jen malá část z něho zasahuje do toho filmového
políčka, do prostoru kostela. To už se mi začalo líbit, teď
byla otázka, co tam vlastně dát, aby to něco vyjádřilo.
Mohu vycházet z filmových políček, ale ten duch kostela tam
musí být. Čili jsem prostudoval linie a křivky historických
- gotických kostelů a udělal jsem to tak, že nahoře bude
dobro, dole zlo (to tam musí být), a udělal jsem to jako
půlky gotických oken, která běží za sebou asi 10 cm od
sebe, zhruba 100 cm vysoká a nahoře trochu odkloněná od
stěny, umístěná ve stoupající křivce, protože v tom
kostele jde všechno nahoru k tomu jednomu bodu nad oknem.Šlo o
to - mít tam jednak kříž v různých polohách, nabízely se
ruce, rostliny, dole bude dav, zlo - to abstraktně, z
technických prvků. Jedna z variant byly ruce, moc se mi
nechtělo, zdálo se mi to moc konkrétní. Měli jsme debatu s
ing. Vohralíkovou, byla přesvědčená, že by tam ruce měly
být. Nebyl jsem proti, to zlo mělo ale být roztrhané,
abstraktní, k tomu nahoře ruce, které ponesou kříž - děj
tam nahoře.
Bylo nutné vyřešit technické problémy: jak ty ruce,
z jaké doby, jak je modelovat. Potom - někdy v roce 97 - když
jsem to měl připravené, potřeboval jsem ještě detaily,
polohy rukou při přibití (dnes už vím, že to bylo jinak,
než se to malovalo dříve), a to jsem konzultoval s
představiteli církve. Celkem se to líbilo, poradili mi se
symbolikou, např. kříž = popravči nástroj, ale ne - bylo by
moc symbolů.
Zkusil jsem otisknout svoji ruku do hlíny a udělal
jsem formu. Chyba. Otisk ruky nebyl přesvědčivý, byl
zdeformovaný. Začalo být jasné, že ruce budu muset odlévat
do sádry. Formy budu půlit, takže vždycky půlku upravím a
slepí se to dohromady. Udělal jsem zkoušku, jeden kus. a
myslel jsem, že to tam nazkouším - a ono to najednou bylo
malé! Jednotlivá pole budou muset být vysoká aspoň jeden
metr, což tehdy bylo technicky za hranicemi možností.
 |
Nakonec se to
podařilo. Ty ruce - to zlo abstraktně není ono. Dát tam taky
ruce, mohlo by to být zajímavé. Seškrtal jsem tedy všechny
prvky, v podstatě tam zůstal jen technický prvek, ze kterého
je dělaný kříž, a další, z kterého je celé základní
okno, a všechno další jsou ruce, ruce, ruce, dobré ruce, zlé
ruce - začalo se mi to líbit. Jenže jsem nevěděl, jak se
ruce odlévají. Tady mi pomohl Olbram Zoubek. Vytypoval jsem si
pět druhů rukou, hodně kontrastních: ruka nemocného syna se
ukázala být vhodná jako Kristova, dvě dívky od nás z
ateliéru, to byla Maria a Veronika, pak kontrast k těm
dívčím, to se podařilo u kamaráda, má velké a masité
ruce, a ještě ta moje ruka. Takže je použito pět druhů
rukou. Nakoupil jsem sádru a ruce jsme odlévali, vzniklo tak 20
forem. Celé se to zdálo být dobře, nejmenší detail je tam
vlastně lidská ruka. Ještě jsem to rozdělil tak, že kříž
bude děj nahoře, dav bude dole na rámu, blíž k nám. Děj
samotný bude hodně utopený ve zdi, bude koukat třeba jen
část rukou.
Začal být problém, jak budou vypadat ty zlé ruce:
nemohou být hrbaté, zdeformované, to ne, dnes nemocní lidé
nejsou symboly zla, to nejde, revmatické ruce. Hodné ruce, to
šlo, a tohle, nevěděl jsem jak. Zkusím to jinak, jak to
vlastně bylo. Ti lidé nemuseli být nutně zlí, někteří
šli koukat, a byli tou ideou jakoby zblblí, jako by je to
stáhlo a oni byli jiní. Pak přišli domů a možná se zase
srovnali. Jako třeba revoluce. Někdo někoho zfanatizuje a
lidé jednají, jak by nikdy nejednali. Vlastně se nechá uměle
- politicky, udělat zrůda z člověka, když se mu to po
kapkách, opatrně dává. Začalo mi vycházet co by se stalo,
kdybych na to zlo ty ruce řezal a udělal z nich jiné - měl
jsem k dispozici ruce různé a tyhle techniky znám. Takže tu
ruku rozřežu a dám třebas 6 prstů, nebo úplně otočené,
budu z nařezaných rukou stavět ruce nové, zfanatizované.
Zkusil jsem to, a bylo to hned na první pohled ohromně
zajímavé, sedělo to na bílou glazuru a sedělo to mě,
protože vlastně to pokračovala celá filozofie té keramiky,
kterou dělám. Jenom jsem se zase domlouval s ing.
Vohralíkovou, dříve si to nikdo, ani já, neuměl představit,
až teď, a mě bylo jasné, že to půjde, ale že to bude
práce mnohem větší, než jsem původně předpokládal a
myslel si.
A teď dál: měl bych udělat modely, ty já dělám
nerad, nechtělo se mi do toho. Nakonec to dopadlo tak, že
těch modelů bylo mnohem víc. Nejdřív jsem na čtvrtky
nakreslil celou křížovou cestu. Potom na jiné jsem nalepil
vystřihnuté kříže - bylo jasné, že při upadnutí musí
být kříž v jiné poloze, než např. když ho nese, skleslý
dolů, když je na tom špatně, nahoře, když potká matku, a
najednou jsem zjistil, že to dělá zajímavou křivku,
sinusovku, to troje spadnutí a zas to šlo nahoru, a tak jsem se
na to díval a kreslil jsem k tomu ruce, protože tam byly
problémy, já jsem to spočítal až dodatečně, ale je tam
kolem 80 - 90 rukou, a to všechno je v pohybu, jde to k tomu
kříži až k popravě. To je jedna věc. Potom další věc je
to, že když potká matku, tak to zlo je menší, ty zlé ruce
budou v menšině. Celé to spěje k popravě, a to zlo stále
narůstá, už to začínalo být natvrdo. I při pohledu na tu
plastiku - při tom soudu jsou tam zlé ruce, ale postupně, zase
v určité sinusovce, se to zvětšuje. Ještě jsem tam dal
provaz, hřebíky na přibití a Veroničinu roušku, ale to jsou
nepodstatné detaily. Celkem se mi to dařilo jak by to mohlo
být, ale došlo na přibíjení na kříž.
To
jsem chtěl dělat, že by mu vyčnívaly ze zdi ruce a
hřebíky, ale potřeboval jsem ještě vystupňovat to zlo.
Kdybych si představil, jaké to je, být přibitej, tak to musí
být taková beznaděj a taková bolest, že nebudu přemýšlet,
na čem jsem přibitej, přestává to být důležité. A tak
jsem po delších úvahách nechal to přibití a smrt že vůbec
budou bez křížů. Při tom přibíjení tam ještě zlo je,
tam je to pole do 3/4 plné, tam se řešil problém rukou, jsou
tam nejen nařezané, ale dal jsem tam do těch paží ještě
prvky - ne snad tetování, ale něco tak, jindy jdou ruce
jedním směrem, ale při tom přibíjení už ohrožuje jeden
druhého, je tam krev a může se to rvát i mezi sebou. Pak
přišlo další zastavení a to byla smrt, a to jsem taky
kříž nedělal, a vůbec ani dole žádné zlo. Nic, vůbec
nic, je to opravdu smrt, úplně prázdný rám, prázdné
zastavení. Myslím si, že to bude dobré, ale samozřejmě
výsledek nevím, to až to bude na zdi. A potom je to spíš
uklidnění, a v tom posledním zastavení je kříž také, ale
stoupá nahoru, vznáší se.
Když to bylo takhle vyřešené, chtělo by to model
tak 1 ku 1 : 15, ale ty ruce by nebyly schopny to vůbec - to by
nešlo. Tak jsem udělal model malý, keramický, bez rukou, jen s
křížem. Na papíře nebyl vidět náklon kříže, tady už to
šlo, a z toho už se nechalo docela dobře postupovat. Jenže
jsem potřeboval mít každé zastavení dořešené do detailu,
a až to budu modelovat, musím koukat jenom na to, aby to mělo
sílu, a ne přemýšlet, jak má být která ruka otočená.
Manželka přišla na to, že by se to nechalo udělat
počítačově. Mě se do toho moc nechtělo, pak se mi to
ohromně zalíbilo a už jsem to začal používat i na ostatní.
Prostě jsem si některé ruce zhruba do několika poloh
vymodeloval, nafotil, a ona mi to do těch rámů skládala podle
toho, jak jsem říkal, a jak by to mělo být umístěné, kam
by to mělo ukazovat, směry prstů, zatím ještě ne deformace.
A tohle se podařilo perfektně.
 |
Pověsil jsem si to v aťasu, to byl už třetí model.
A začal jsem tedy nějaké ty ruce dělat, a zjistil jsem, že
pokud mi nepomůže firma, budu tyhle věci dělat několik let.
Šlo mi o to, mít všechno připravené a jen si k tomu
stoupnout, začít to řezat a prostě se do toho vžít. A
podařilo se, musel jsem udělat takové plechové lešení, ale
rámy se pak podařilo udělat metrové, tedy 110 cm, ono se to
při sušení smrští. Podařil se tak každý druhý, ve třech
jsme to dělali a byl to horor, ale ještě předtím jsem měl
jeden rám hotový, ten jsem si pověsil na zeď, a na něm jsem
si ty ruce připravoval, a pak jsem je na ty měkké rámy lepil.
Ale to jsem si ještě nespočítal, kolik těch rukou bude, bylo
jich moc, zjistil jsem, že nejsem schopen si to sám
připravovat, takže celá firma chystala z forem ty ruce.
Protože byl počítačový model, tak jsem věděl zhruba,
které ruce tam budou, ruce jsem očísloval od 1 do 5, levé a
pravé, udělal jsem 4 rámy, ty se zretušovaly, zakryly, aby
zůstaly mokré, já jsem jim nadiktoval, jaké ruce budu
potřebovat a ony mi je připravily. Musel jsem si vymyslet
zařízení, které imitovalo stěnu, ze které ty kříže a
části rukou vystupovaly. A ještě další zařízení
horizontální na řezání úhlů, prostě toho bylo hodně,
nebudu to popisovat, to jsou technické věci. Nakonec se
podařilo, že jsem se do toho mohl pustit.
|
|
Že
jsme to dělali s manželkou, to bylo jednak nutné, aby to jeden
podržel a druhý skouknul, prostě se to v jednom absolutně
nedalo dělat, a celé jsem to naplánoval tak, abych to mohl
dělat pořád, den po dni, protože jsem věděl, že jakmile
vypadnu z té nálady, že to může v určité fázi ztratit
sílu, a najednou by od určitého bodu to bylo jinačí.
A to teda bylo od rána do večera, já už ani nevím, jak to trvalo dlouho, pak jsem z toho marodil snad kolik měsíců, ale podařilo se to tam nacpat natvrdo, minimální předělávání tam bylo, a byly tam zase problémy technické, retuše, sušení, celá firma se na tom podílela. Jim se to líbilo, takže to vzaly také za své, ale bylo to dlouhé. Nakonec se to podařilo, dokonce ani nic neprasklo.
 |
Pak jsem pozval Bohdana Kopeckého, Olbrama Zoubka, a oni jaksi jojojo, považujou to za zajímavé a zvláštní, a pak jsem si mohl začít prohlížet kostely a jiné křížové cesty - keramickou cestu z Jablonce, zdá se, že tohle bude jinačí, že vznikl jiný názor na to vlastně tím, že to bude celek, jedna plastika. Kostel má půdorys tvaru srdce, to znamená, že je to šiška - nebo ne, ale ty stěny jsou všechny zakřivené. A ta cesta má stoupat nahoru, taky v křivce, a jednotlivá zastavení jsou mírně prohnutá, aby se odkláněla od stěny. Takže jsem udělal 1 : 1 kartony, natloukli jsme na zeď hřebíky, a ing. Vohralíková, manželka a já jsme to celé měřili, fotografovali, ukázalo se, že teorie byla dobrá, jenom že to budeme muset dát celé výš, aby na to bylo vidět ze všech míst v kostele.
ZPĚT
10.08.2021
